Pro případ, že by mi někdo něco pěkného chtěl: ivan@pravniciny.com
Twitter: @pravniciny , je však spíše místo RSS kanálu, nečekejte, že budu tvítovat, co mám k obědu.
Tenhle blog vznikl, protože už mě nebavilo na věci jen nadávat a prostě potom počkat v koutě, až to naštvání přejde. Tak jsem si řekl, že když to „napíšu nahlas“ (čti na blog), bez nároku na to, aby to někdo četl, že to bude zajímavý relax, asi jako když vám kladivo spadne na nohu a člověk si pěkně nahlas uleví „K*VA!“. To že to někdo bude číst už je jen takový bonus. Nehodlám se držet nějakého konkrétního výběru témat, co mě zrovna zaujme, tak o tom si tu napíšu. Příspěvky doufám nebudou jen kritické, negativistické, snad dojde časem i na zvířátko! Právničiny se to jmenuje, jelikož jsem hledal originální název a zároveň jsem chtěl upozornit na určitou profesní deformaci, která bohužel pohříchu ovlivňuje jak obsah, tak poněkud šroubovaný literární styl.
Kdo to vlastně píše? Kdo je Ivan Šťovík? Ivan Šťovík není. Je to pseudonym jednoho občas nakrknutého právníka. Úmyslně nepíši, že bych patřil k nějaké další kastě, jako jsou advokáti, soudci, exekutoři apod., jelikož většina těchto bratrstev kočičí pracky má různé kodexy, kde se píše mnoho o vážnosti stavu apod., aneb co jest dovoleno pánu, není dovoleno kmánu (resp. naopak). Časem by se určitě mohl najít někdo, kdo by mohl mít pocit, že si až příliš otvírám ústa a s autocenzurou nehodlám hned tak začínat. Pavel Skramlík (a.k.a. Felix Boom) kdysi na svém blogu (následně vyšlo v knížce) napsal článek Internet jako nástroj výchovy ke zbabělosti. Bylo to o tom, jak anonymové, pseudonymové, „nickové“ zbaběle útočí na ty, kteří se nebojí podepsat svým jménem. Do určité míry s ním souhlasím. Člověk by měl psát pod svým jménem. Jenže když neděláte „jen novinařinu“ jako Skramlík, ale pracujete v nějakém oboru, tak je dost často problém říci věci pod vlastním jménem na plnou hubu, aniž by to mělo (časem) nějaké následky. Ať už protože když něco řekne „ten“ tak to může mít úplně jiný význam, než když to řekne někdo jiný (resp. je tomu ten význam podsouván) nebo protože vaše drzé poznámky se nemusí někde nahoře líbit a bude s vámi „pohovořeno“ či jinak zatočeno, abyste se mírnili. Volil jsem tedy mezi (auto)cenzurou a schováváním se za pseudonym. Zvítězila chuť psát to, co si myslím a ne to abych psal, co by chtěli ostatní, abych si i myslel. Anonymita chrání menšinu, před šikanou většiny, takže zatím jsem jen „nick“. Pan Skramlík by ze mě neměl radost.
Dlouho jsem rozmýšlel, zda na blogu povolit komentáře. Pořád nevím. Možná časem ano, ale mám smutnou zkušenost, že spousta jich není k tématu, často se zvrtávají v trapné osobní urážení a člověk musí mazat a mazat. Nebo je druhý extrém, že s vámi někdo (ne)souhlasí a začne si s autorem dopisovat pod článkem. Výsledkem je pak to, že místo jednoho článku člověk píše články tři.
Rád bych poděkoval za inspiraci ke startu Kláře Vrbíkové ( http://www.sexperimentatorka.cz ). I když její blog je o něčem úplně jiném, způsob psaní a určitá živelnost je pro mě velkou inspirací a bohužel výzvou, protože jsem podstatně větší suchar, než jsem kdysi býval a na článcích to asi bude chvíli poznat. Takže díky Kláro!